Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pohádky z minulých životů

 

Katedrála

Jednou – a věřte, že v běhu vesmírného času to není tak dávno – jsem byla kameníkem a stavěla jsem katedrálu.

Samozřejmě, že jsem nestavěl katedrálu sám. Každé ráno vstávaly spolu se mnou a šly do práce desítky řemeslníků. Všichni jsme poctivě pracovali, neboť zakázka byla velkolepá a zajišťovala nám živobytí na předlouhou dobu. Pracovali jsme  od rozbřesku do tmy, v zimě, v létě, za mrazů i za horkých letních dní. Mohu vám říct, že opravdu celý život jsem strávil na té monumentální stavbě, které všichni věnovali to nejlepší ze sebe samých.

Léta plynula. Oženil jsem se, měl jsem děti, kupu dětí a bylo nám dobře. A pak se narodila i vnoučata, kupa vnoučat  a já byl šťastný dědeček. No a jednoho krásného, slunného dne, jsem zemřel. Zemřel s pocitem, že život byl dobrý. Buch: víko rakve se za mnou zavřelo a moji milí ji,  za doprovodu motliteb a vydatného pláče, zasypali hlínou. Má duše opustila schránku, to scvrklé a opotřebované tělo a stala se opět volnou. V ten okamžik si vy, zasvěcení,  kteří jste již zažili mnohé věky – myslím tedy věky vesmírného nekonečného času - musíte pomyslet: Ukládat schránku  do schránky? Tělo - schránku pro duši, kterou duše opustila, uloží do rakve - schránky na tělo,  aby spolu v zemi zetlely na prach? Jak dokonalé? Nebo pošetilé? Jak lidské. Nu, ale – pojďme se vrátit k příběhu, neboť ten ještě zdaleka nekončí.

Zatímco má schránka leží v jiné schránce a chystá se tlít,  duše, která byla donedávna mou, se chystá na pouť časoprostorem. Jenže tentokrát se pouť nekoná. Řízením vesmírných siločar a samozřejmě také řízením osudu, kteréžto dvě věci spolu těsně souvisí, se má duše ocitla v zbrusu nové tělesné schránce. Neopotřebované, malinké, krásně hlaďoučké a vypracované do posledního faldíku. Ano -  právě narozené. A protože kameník v této mé duši byl dobrý a silný, nový člověk se stal také kameníkem. A jaké to bylo DejaVu! Když po šťastných létech dětství a dospívání se tento nový, mladý kameník, opět ocitl u oné katedrály, která stále ještě nebyla hotová. Byla obří, nádherná, stále však nehotová. Tak jsem znovu byl kameníkem, opět jsem s láskou pracoval na stavbě katedrály a zase jsem zemřel a katedrála stále nebyla dokončená. A zase jsem se našel v dalším kameníkovi, už třetí generace a stal jsem se mistrem. Konečně, po třech staletích, byla katedrála dostavena a kameníkova, má,  duše se vydala  na svobodný let časoprostorem. Občas tato krásná duše zavítá navštívit lidskou Zem, aby se pokochala tou nádhernou stavbou. To se pak zvedne vítr, kolem chrámu se vytvoří prazvláštní medový svit a uklidňující láskyplná energie, překonávající staletí, proudí všemi, kteří v tu dobu katedrálu navštívili.

 

Jak jsem byla stromem

V dávných dobách, kdy se na Zemi batolily bytosti, byla jsem i já jednou z nich. Některé bytosti už mohly i chodit. Ale jiné se směly zatím jen plazit v prachu země a čekaly na své příští životy, ve kterých možná budou mít šanci na zdokonalení svého bytí na Zemi. Některé bytosti směly také plavat a jiné zase létat. Byla jsem z těch bytostí, které po celý život směly  stát na jednom místě. Mohly jsme se však rozrůstat. To byl také můj úděl, můj úkol a mé poslání tady na zemi. A plnila jsem ten úkol jak nejlépe jsem uměla a mohla. Když jsem byla malá, sotva viditelná, zavál mě vítr nedaleko mé matky, která právě v onom větru zatřásla svou košatou hlavou a vysypala na zem milióny mých sourozenců a také mě. Vítr dul a funěl a všichni jsme se rozutekli do světa. Bylo to nádherné. Padala jsem a padala, až jsem dosedla na měkkou zem. Pak se spustil liják a já se na malou chvilku bála, že se utopím. No, ale neutopila jsem se, protože jsem měla dar. Mohla jsem všechnu tu vodu vypít. Nasát do sebe. A tak se stalo, že jsem vypustila první malé, ale silné kořínky, zachytila se země a pila a pila. Kořínky zesílely, draly se do hloubky země, obtáčely se kolem kamínků a kamenů a tak jsem získala stabilitu. Sice jsem bezpečně věděla, že už nikdy nepoletím, ale opojná chuť hlíny a vody mi chutnala a já byla šťastná. Stále jsem sílila, rostla a pojednou jsem byla obrovská a pevná, s krásným rovným a štíhlým kmenem, zlatavě hnědou kůrou a překrásnou korunou, spletenou ze silnějších i slabších větví a větviček a ozdobenou nespočetným množstvím nádherně zelených, hladkých listů. Postupně, jak jsem rostla, stávala jsem se sama útočištěm, úkrytem, domovem,  místem, zemí, světem. Začalo ve mně, na mě, pode mnou, v koruně mých větví a listů, bydlet a žít spoustu ostatních bytostí, které se mnou sdílely tento svět.

Čas plynul. Bytosti, které se mnou žily, se rodily, rostly, přicházely a odcházely, měnilo se podnebí, bylo někdy více dešťů, jindy slunce žhnulo a nepohnul se lístek v mé koruně. A pak jednou, po dlouhé době bez životadárného deště,  všechny mé  lístky uschly a opadaly. Ne mírně a klidně,  jako na podzim, kdy se zbarvily  zlatě a rudě a kdy jsem je pouštěla jeden po druhém, až nezbyl ani jediný a pak,  se zimou, přišel odpočinek, má koruna byla ozdobena sněhovou čepicí a chránila i bytosti, které žily svůj život spolu s mým. Ne. To nekonečný žár slunce mi odebral všechnu vodu, vláhu a sílu a já už neunesla ani lístek. Všechny bytosti ode mě musely odejít, uletět, odplazit se, protože už jsem jim nemohla poskytnout utěšující stín a vláhu a ony by zahynuly.

Zůstala jsem sama, opuštěná. Měkký zelený koberec pode mnou se proměnil ve vyprahlý suchý písek a mí bratři a mé sestry okolo mne začaly postupně chřadnout a umírat, stejně jako já. Slunce pražilo a pražilo po dlouhá tisíciletí a z nás, stojících bytostí, se staly stojící pahýly a i ty se pak rozpadly na prach a smísily se s prachem a pískem právě dokonané pouště.

 

Jak jsem byla obrem

Kdysi dávno, v dobách, kdy vládli titáni, jsem byla obrem. Nepředstavujte si nějaké desetimetrové tupé monstrum. Byl jsem jen o trošku větší, než největší chlap ve městě. Bydlel jsem na pobřeží moře, které bylo krásně azurové, v jeskyni ve skále nad tím mořem. Jeskyně byla suchá a útulná. Byl jsem hodný, pořádkumilovný a něžný obr. Miloval jsem všechny ryby, které jsem pozoroval z jeskynního výběžku, všechny ptáky, kteří ke mně zalétali. Krmil jsem je drobečky ze svého skromného živobytí, občas jsem něco utrousil i rybám. Chodila ke mně na návštěvu i jiná zvířata. Laňky, jelínci, divočáci, medvědi, ježci, ještěrky, divoké kočky, psi. Vlastně ke mně chodila všechna, na která si jen vzpomenu a já se těšil z jejich přítomnosti a ona mi oplácela svým upřímným, mlčenlivým způsobem.

Jestli si myslíte, že se mě lidé báli, tak to se teda pletete. Já se bál jich. Byl jsem obr, to ano a mohl jsem každému drzounovi napráskat tak, že už by se nezberchal, avšak z nějakého zvláštního důvodu jsem to nikdy nemohl udělat. Našlo se spoustu posměváčků, kteří mě napadali za to, jak vypadám a čím jsem. Přesně jsem věděl, od koho přiletí kámen a kdo po mě plivne. Při setkání tváří v tvář takovému člověku se mi srdce sevřelo strachem a téměř jsem nemohl dýchat. A oni to poznali. Věděli, že přestože jsem obří obr, nemusí se mě bát a mohou házet své šutry, plivat jedovaté sliny.

Někdy, když jsem se vracel zpět z pochůzek do své sklaní jeskyně, měl jsem pocit, že všechna tíha světa leží na mých ramenou, že nemohu unést tolik zla a hlouposti, kterou mi dnes lidé nadělili. V jeskyni jsem klesl na své lůžko a nemohl jsem ani plakat, protože ani úlevný pláč nepřicházel, zamrznul někde mezi srdcem a hlavou. Jsi obr, říkl jsem si. Proč tedy neudeříš svou mocnou pěstí? Proč nezařveš svým mocným hlasem a nezadupeš svými obřími chodidly a nezaženeš ty  hlupáky někam k propasti,  do které by zahučeli a nikomu by nechyběli? A pak, v takový okamžik  jsem usnul a ještě těsně před tím jsem pocítil na své obří pracce hebký dotek zvířecí srsti. Ráno pak, když slunce vyšlo a mořská hladina se zatřpytila, rybky sebou mrskly a křídla ptáků zašuměla nad mou velikou hlavou, jsem se usmál, zahodil zlé myšlenky a setřásl tíhu zloby, o které jsem si ještě včera myslel, že mě zarazí do země a zadusí. A tak to šlo, celý můj život, celou věčnost. Stále jsem byl obrem a pokaždé to všichni věděli. Nešlo o to, že jsem byl obrem. Byl jsem jiný. A to jim vadilo. Oni, malí, krutí zlí a hloupí, nesnesli pomyšlení, že obří obr je nepotrestá  a nikdy to na mě nepřestali zkoušet, v tupé snaze mě rozzuřit, vyprovokovat, rozplakat. Nebo předělat k obrazu svému.  Věděl jsem to a vždy budu a vždy chci být obrem.

 

Jak jsem byla tankistou

Kdysi dávno jsem byla tankistou. Už si samozřejmě nepamatuju, kolik tankových bitev jsem zažila a kolik válečných rigolů a příkopů jsem se svým tankem projela. Všechny bitvy splynuly v jednu jedinou a já si jen pamatuju, že to bylo peklo. Železná krabice s železnými koly potaženými ocelovými pásy a s hlavní, trčící jako chobot naštvaného slona, na nás, mě a mé kamarády ve zbrani, čekala neustále připravená. Stále v pohotovosti, ve dne, v noci, ledová v zimě, rozžhavená v létě.tank-na-yw.jpg

Tank, ta pojízdná železná rakev , taky pěkně smrděl. Olejem, benzínem a potem nás nemytých, nečesaných, neholených a věčně zavšivených tankistů. No a pak jednou, když to do nás napálila jiná železná krabice, se stejně rozzuřeně trčícím chobotem, tak ta naše krabice začala za chvíli smrdět ještě seškvařeným masem.

Od té doby se pečlivě vyhýbám všem plechovým věcem, do kterých musíte nastoupit a trávit v nich čas přesunu. Když to musím udělat, je to pro mě peklo. Počítám v to i plechové sudy. 

 

Erotická pohádka o tom, že někdy je lepší uprchnout a zůstat sám, ale svobodný

Jednou jsem byla otrokyní. Je to už dávno. Od té doby jsem byla otrokyní ještě mnohokrát a dokonce jsem se mnohokrát stala otrokyní u stejného pána. Nikdy nebyl zlý. Byl hodný, na tehdejší poměry, myslím. Vždy to byl obří muž, zavalitý. S masitými rty, chytrýma prasečíma očkama a rukama s tučnými prsty. Byl poživačný, miloval všechno a nejlépe, když toho bylo hodně. Voda v jezeře, maso na míse, víno v karafách, květiny v zahradách. Rád si hrál. Často mi říkal, že by si mě nejraději zastrčil do kapsy, nosil všude s sebou  a vyndaval vždy, kdyby se se mnou chtěl potěšit. Měl mě rád, miloval mě opičí láskou a mě děsila jeho síla, se kterou mě k sobě připoutával. Doslova. Protože do kapsy bych se mu samozřejmě nevešla, měla jsem železný kruh stále kolem krku. Nebo zlatý, nebo jindy zase kožený. A od toho okovu na mém krku vedly řetízky k okovům na mém zápěstí a na kotnících u nohou a pak ještě jeden dlouhý řetěz, na kterém mě můj strašný pán vodil, nebo uvazoval na noc ke sloupku u svého lože. otrok-na-yw.jpg Byla jsem stále nahá. Mým úkolem bylo kdykoliv svého pána potěšit. Nebyl nikdy surový. Avšak vše, co se mnou dělal pro své potěšení, dělal velice důkladně a dlouho. A liboval si, jak je to krásné a neustále mi opakoval, že jsem jen jeho, že mě má jen pro sebe a jak je nevýslovně šťastný, že se mě může dotýkat a dělat se mnou vše, co se mu zlíbí. Samozřejmě chtěl slyšet, že ho také miluji, že se mi to vše také líbí, že miluji své okovy a svého pána. Ano, pár století tomu tak i bylo a nepopírám, že zpočátku se mi to líbilo. Měla jsem střechu nad hlavou, každý den mě jiné ženy vykoupaly, oholili, natřely vonnými mastmi a učesaly. Ale později jsem zatoužila poznat, co je tam venku, za palácovou zdí. Jednou mě můj pán vzal na trh do města. Vedl mě na mém dlouhém řetězu, ukazoval mi krásné látky: „ oděl bych Tě do nich, kdybys chtěla, ale věř, že takhle jsi nejkrásnější“. Nakrmil mě čerstvým ovocem a u zlatníka mi koupil nové, nádherné, mistrovsky zpracované okovy a řetězy. Šla jsem s očima doširoka otevřenýma. Vnímala nové vůně a zvuky, viděla ženy, které nabízely krásné pletené koše, koberečky, tretky, muže, kteří porcovali maso, mladé krásné a svalnaté rybáře, kteří na mě hleděli a hltali očima mé tělo. A malé děti, pobíhající mezi tím vším. Zatoužila jsem být s nimi, s těmi lidmi, žijícími zde dole. Už jsem nemohla být se svým pánem. Jakmile jsem však začala toužit po svobodě, začala jsem se bát, že můj pán uvidí mou touhu a učiní  krutopřísná opatření, abych nikdy nemohla uprchnout. Nesměla jsem se prozradit. A tak, když si chtěl se mnou hrát, snažila jsem se jej potěšit mnohem víc a lépe, než kdy před tím, lichotila mu, děkovala za jeho lásku a péči. A můj pán byl šťastný. Jednou, když byl nadmíru zmožen hraním si se mnou, tvrdě usnul a zapomněl můj řetěz připoutat ke sloupku u svého lože. Jak nejtišeji to šlo, vykradla jsem se z paláce a za jeho zdmi se dala do běhu. Utíkala jsem, klopýtala a padala a nemohla popadnout dech a zase utíkala, byla jsem volná! Ráno můj pán zjistil, že jsem utekla a dal mě hledat. Nekřičel, jen oči mu potemněly a výraz ztvrdl. Ten den mě už nenašel. Nikdy mě však nepřestal hledat a tak se stalo, že mě za dalších pár století znovu objevil. Dávno jsem na něj zapomněla. Ale jen jsem ho znovu spatřila, okamžitě jsem věděla, že to je ON. Znovu byl mnou uchvácen a přemlouval mě, ať s ním zůstanu, snese mi všechny poklady světa. Já však věděla, že má u sebe v kapse ty okovy a také jsem věděla, že mu už nikdy v životě nesmím říci ano a jít s ním. Nikdy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář