Jdi na obsah Jdi na menu

Pohádky mimo mísu

 

***    .......... .......... .......nedělní chwilka poezie wypršela. 
Jděte spát děti!  Dobrou noc a hezké sny.......a už nepijte.

O zamilované Princezně

Žila byla jedna Princezna a ta se pořád zamilovávala. Poprvé to bylo ve druhé třídě. Jmenoval se Rohlík a na čele měl dvě veliké boule, přesně v místech, kde čertům vyrůstají rohy. Rohlík seděl přes uličku, takže na něj Princezna nemohla zírat. Nemůžete při vyučování zírat do strany. Musíte zírat dopředu, na tabuli. Takže Princezna zírala na Rohlíka o přestávce, když se Rohlík, na rozdíl od ostatních chlapců, svědomitě připravoval na další hodinu, nebo svačil. Rohlík si Princezny vůbec nevšímal a Princezna tak mohla zírat a přemýšlet o tom, kdy a jestli vůbec, vyrostou z těch boulí, co má Rohlík na čele, ty čertí rohy.

Čas utíkal, základka skončila a Rohlík zmizel. Jestli mu ty rohy narostly, to se Princezna už nikdy nedozvěděla. Ale to máte fuk. Trable zamilovaných jsou totiž tak strašné, že nějaké rohy na čele se s takovým trápením nemohou vůbec rovnat.

Jak Princezna dospívala, začala vážně uvažovat o tom, že je lepší se zamilovávat do někoho, kdo tu fyzicky není a ani nemůže být. Třeba do herců z Ameriky. Nebo do zpěváků z Ameriky. Nebo do hlavního hrdiny románu, který se odehrává v Americe v úplně jiném století. Že je lepší snít o někom, kdo tu není. Nemusíte totiž pak řešit, že ten, kdo tu je, na vás zvysoka prdí a je mu úplně šumák, že jste hezká, láskyplná, chytrá, kouzelná, vtipná, že umíte vařit, prát a žehlit, sekat dříví, klít jako námořník a že máte krásné oči.

Vždycky, když se Princezna zamilovala do někoho, kdo tu byl, stal se z ní neohrabaný, stydlivý a trapný slon, který nemohl v přítomnosti TOHO, kdo tu byl, dýchat, takže se pak neustále dusila. To s sebou samozřejmě přinášelo další problémy, protože když se dusíte, nemůžete moc mluvit, jíst, pít, pracovat, chodit na procházky a taky se vám docela blbě spí, protože - a to už jsem říkala na začátku - se dusíte. Kdo by měl zájem o poloudušeného trapného slona?

No a tak se Princezna rozhodla, že než aby se udusila, raději se nebude zamilovávat do TOHO, kdo tu je, ale bezpečně do někoho, kdo tu momentálně není a nikdy nebude!

 

Pohádka o Hodném Ksichtu

Žil byl jednou jeden chlapeček a jmenoval se Hodný Ksicht. A taky tak vypadal.
Jestli si myslíte, že to byla nějaká super výhra, tak se teda šeredně pletete. Hodný Ksicht měl peklo na zemi. Třeba ve škole, když si chtěl hrát s dětma na Krvavé koleno, ho děti odháněly a křičely na něj: „Táhni ty ksichte, s náma si hrát nebudeš!“ A ještě další…. však si to dovedete představit.
Ksicht nebyl jako ostatní. Byl jiný. Například rád si hrál s panenkama. Šil si na ně oblečky a dokonce se naučil i háčkovat. Měl malý kufřík, plný šicích potřeb a sedával s ním a s panenkami na louce, šťastný a sám.
Jak šel čas, Ksicht rostl a byl stále hodnější a hodnější. Nemohl si pomoci. I když si občas v těžších chvílích řekl, že teď už se konečne rozzlobí, zasekne, nasere a bude asertivní, přísný, ba co dím, arogantní parchant, nedařilo se mu to. Nakonec se vždycky usmál, bebíčko, kdo potřeboval, tomu pofoukal a byl dál hodný.
Jednou takhle v podvečer seděl na louce, vedle sebe měl poskládané své panenky a šicí kufřík, plný nových šatiček. Snil si u činnosti, kterou miloval ze všeho nejvíc a byl šťastný. A tak podvečer pomalu a tiše zmizel se zapadajícím sluncem a objevila se noc. Ksicht se natáhl vedle svých panenek, které předtím přioblékl, aby jim v noci na louce nebyla zima a narovnal, aby se s ním mohly dívat na hvězdy. Hvězdy! Zářivé a tajemné, daleko, předaleko, na modročerném nebi. Chtěl by se jich dotknout. A zároveň nechtěl. Nekonečně velkorysá hloubka vesmírného prostoru ho ohromovala a přibíjela k zemi, ale i naplňovala klidem, mírem a láskou. Jasně! Navždy budeš Hodnej Ksicht!
Jak tak hledí, spolu s panenkami do toho sametového nekonečna, plného zářících a blikajících hvězd, najednou se jedna z těch hvězd začne zvětšovat. Roste a roste a přibližuje se a už to není hvězda! Ksicht, paralyzovaný, s údy ztěžklými tíhou poznání pochopil, co se to k jeho louce blíží z hvězd!
Přistáli opodál a vystoupili ze svého kosmického plavidla. Usměvaví, nekonečně krásní, milí a hodní. Jeden z nich přistoupil ke Ksichtovi a říká: „Čus, kámo, vrátili jsme se pro Tebe. Sice to trvalo trošku dýl, poškození bylo rozsáhlejší, ale už je to opravený a v pohodě. Sory, že jsme Tě tu nechali, nebylo na výběr, situace byla kritická. Odpusť prosím. Jsme všichni rádi, žes to tady mezi těma ksichtama přežil!

 

Věřte, nevěřte, 

ale u nás Za Humnama je les, kde bydlí Skřítci. A Čert. A Vodník. Víly moc ne, na to je Za Humnama les příliš...jak bych to řekla...hmmm....zaflákaný? Zasraný? No, tak nějak, nechci to moc pitvat, ale když jsou "pěkné" dny, vážně na Víly nenarazíš. Skřítci tam ale bydlí, v kouzelných domečkách, které se tváří jako staré pařezy. Jako zrovna tenhle. Je pokaždé jiný. Podle ročního období. Dneska zrovna takhle září, protože Skřítci se sluní, větrají peřinky, sosají jarní limošku a jsou šťastní. A samozřejmě je tady nevidíte. Nejsem PAPARAZZI, abych lítala po lese a fotila skřítky při jejich intimních, šťastných chvilkách. Něco Vám ale teda řeknu! Letos na jaře se Dřevorubci rozhodli, že postaví Skřítkům nějaké nové sídliště. Takže když už byl les docela probuzený a stromy pučely, vlítli tam Dřevorubci s pilama a těžkou technikou a co Vám mám povídat, nadělali tam paseku, jako prase. Nechali bordel a zmizeli. Skřítci se ale do nových sídlišť stěhovat nebudou, jejich mluvčí mi to asi zhruba tři týdny naznačoval z jednoho obrovského Dubu nad tou jednou pasekou. Když jsem to poselství konečně pochopila, zmizel. Místo toho se na jiném místě v lese začal objevovat Drak. Takže, až se Dřevorubci na podzim vrátí, bude mít drak o žrádlo na zimu postaráno.

 

O zlé Princezně a Hodném Drakovi

Žila byla, jedna Princezna. Už od malička byla zlá. Trápila své rodiče neustálým fňukáním, vztekáním a chtěním něčeho, co vůbec nemusela mít. Rodiče jí to všechno dali, aby měli alespoň na chviličku klid. Ale stejně ho neměli, Princezna je docela brzy utrápila a oni zemřeli. Z toho plyne ponaučení…..však víte.

Princezna rostla, vztekala se do ošklivosti a chtěla pořád víc a víc. Víc věcí, šatů, peněz, zážitkových zájezdů, zkrátka mega všeho a hlavně toho, co nikdo nikde ještě nemá. Lásky, něhy a pokory, by ses v ní nedořezal. Byla pěkně hnusná, ale nikdo se jí to do očí říci neodvážil. Všichni v království se strašně báli. Báli se, že Princezna vysmahne nějakou šílenou, vzteklou, hysterickou  scénku. Měli teda recht. Chci říci, že na takový pravdy už bylo trošku pozdě, protože stromek se musí ohýbat, dokud je mladý.

Jednou do toho království přiletěl Drak. Byl obrovský, z nozder sršel oheň a síru. Při přistání se drápama pevně zasekl do vysoké skály, složil křídla a rozhlédl se po kraji.

Všichni poddaní v království se začali tajně těšit, že Drak Princeznu sežere. Dokonce začali Drakovi  posílat anonymní dopisy, ve kterých si stěžovali na Princeznu a žádali draka, aby jí neprodleně: napích na rožeň, usmažil za živa, stáhnul z kůže, vykostil, udělal z ní řešeto…. ne…. rizoto.

Drak to četl a pojal podezření, že tady v tom království kýžený klid a mír, který hledá již stovky let, asi nenalezne. No ale pak,  jednoho dne, když už pomalu rozkládal křídla a chystal se táhnout dál, mu v poště přistála naprosto neanonymní nabídka k sňatku: „Draku, vezmi si mě za ženu! Princezna.“

Taková nabídka se nedá odmítnout. A tak byla svatba.drak-a-princezna.jpg

Všichni poddaní v království šli na tu svatbu, klepali se jak osiky a měli krutý strach, že je drak: roztrhá na cucky, sežehne mocným plamenem, umlátí ostnatými křídly. Ach, jak je snadné soudit podle sebe!

Jen Drak Princeznu spatřil, bezhlavě se do ní zamiloval! A co se vám nestalo! Princezna se do toho draka zamilovala taky.

A takže ještě to nejlepší nakonec: Drak našel kýžený klid. Poddaní se přestali bát a šťastně vzkvétalo království. A Princezna? Ta přestala být zlá, protože láska hory přenáší.

 

Pohádka o princi Miroslavovi

Žil byl jednou jeden krásný princ Miroslav. Zpočátku se zdálo, že je jen krásný. Časem se však ukázalo, že je pěkně vychytralý. Vlastně co dím! Vychcaný. A vtěrka. A také chtivý! Tak například chtěl jednu Princeznu, která si v Nejmenovaném  království začala po škole rozjíždět pěknou kariéru. Nejmenované království obchodovalo docela úspěšně s okolními zeměmi, nakupovalo a prodávalo sortiment, který netřeba jmenovat. Důležité je, že všechno klapalo, v království se dařilo, nikdo nebyl chudý, ani příliš bohatý, lidé si nezáviděli, neudávali a žili pokojně. Princ Miroslav se o tom Nejmenovaném království dozvěděl a hned si umanul, že bude také obchodovat s nejmenovaným sortimentem. Stane se distributorem s výhodnou provizí, přičemž vydělá kupu zlatých, bude si žít jak prase v žitě a bude mít spoustu poddaných, kteří na něj budou dřít za hubičku. K tomu si přibalí, totiž sbalí, tu princku, která se mu líbí. Takže začal jezdit do Nejmenovaného království. Pod záminkou dalšího prodeje si vymohl provizi jak prase. Moc toho však neoddistribuoval. Sice při každé návštěvě tvrdil, že je Nejmenovaného království nejlepší zákazník a že by si ho měli vážit a poskytnout mu další prasecky výhodné výhody, ale nebyla to pravda. Ve skutečnosti tam jezdil čekovat Princeznu. O nějakém romantickém dvoření tu však vůbec nemohla být řeč. Normálně natvrdo se jí ptal: kolik měří a váží, kolik jí je let, jestli nemá žádné choroby, kolik chce mít dětí, jestli má sourozence, jestli umí vařit a žehlit a prát a uklízet a máslo stloukat a sem tam odpustit případnou nevěru, či opici. Jako tu po prochlastané noci. Ne, že odpustí něco opičce z pralesa. To ne. No a když už se mu zdálo, že tak nějak zhruba všechno ví a má to sesumírované, zeptal se Princezny, jestli by ho provedla Nejmenovaným královstvím a ukázala mu to tady všechno a pak že spolu rovnou půjdou na věc, nač otálet, když je tak krásný a navíc nejlepší zákazník a dobroděj Nejmenovaného království..

Princezna celou dobu trpělivě odrážela princovi útoky a vtipně zodpovídala jeho neomalené otázky. Ale tohle už bylo na loajální zaměstnankyni Nejmenovaného království, které nebylo vůbec její, příliš. A tak poslala prince Miroslava do prdele. No a ještě pár let si počkala na toho Pravého, se kterým žili šťastně až do smrti.

 

Pohádka

Žila byla jedna princezna. Nebyla moc hezká. No, vlastně byla docela ošklivá. Tedy alespoň podle měřítek té Doby. Ta Doba byla totiž nějaká zaostalá, pitomá, blbá, hloupá, zlá, nepřející...a tak. No, zkrátka, jak dobře víte, v pohádce je vždycky někdo zlý a hloupý a někdo zase hodný, empatický, citlivý, chytrý. V téhle pohádce je zlá Doba a hodná Ošklivá princezna. 
Zkrátím to, je už pozdě a mnohým se už klíží Face.
Takže, princezna milovala procházky. V dešti, v bouřce, ve vichru a plískanicích. Jak bylo venku hnusně, že by psa nevyhnal, Ošklivá natáhla orvané džíny, okopané botky, vytahaný svetr, kšiltovku si nasadila obráceně, aby jí kšilt nepřekážel ve výhledu a vyrazila na toulky ševelící, zmoklou, prokřehlou, zablácenou, deštěm a vichrem bičovanou, přírodou. 
No a jednoho krásného, deštivého dne, se takhle přímo proti ní, ze zamlžené lesní cesty, vynořil švarný chlápek. Ne, švarný ne, to není to správné slovo. Super chlápek. Taky ne. Hm...počkejte....jo: byl to urostlý sympaťák, se širokými rameny, útlým pasem a ještě útlejšími boky, vlasy spadajícími na ramena a světlými, jako sláma a s jednodenním strništěm pod přímo ukázkově modelovanými rty a nosem. Na jasném a širokém čele měl napsáno, že je hodný, milý, laskavý, silný, vášnivý, spravedlivý, bohatý (duchem, samozřejmě), že je šikovný a tolerantní a empatický a že není robot.
Přistoupil mužným krokem k Ošklivé princezně a pravil: "Jsi tak krásná, jak jsi zmoklá a zablácená a nenamalovaná, v těch orvaných svršcích a okopaných botách! Jsi nádherná! Miluju Tě! Prosím, pojď se mnou, buď mou, buď mou ženou, buď se mnou, prosím! 
A tak Ošklivá šla a žili spolu šťastně, až do smrti.
Kdyby se Vám ale zdálo, že to není možný, tak nezapomeńte, že je to P O H Á D K A . 
Dobrou noc a hezky sněte .

 

Pohádka o škodlivosti džendru

Žila byla jednou jedna Genderka. Byla to zlomyslná chobotka, všude strkala rypák, hejtovala na všechny světové strany a chytrá byla jak rádio.

Tak například tvrdila, že uzvedne 100 kilo. Nebyla to tak úplně pravda. Když si to zkoušela doma v koupelně před zrcadlem, zjistila, že nejen, že neuzvedne, ale při snaze uzvednout vypadá, jakože se nemůže vykadit a vůbec to nevypadá hezky. Takže začala chodit do posilovny, namakávat zvedačky, svaly a pózy. Za pár měsíců už uzvedla 100 kilo levou zadní a vypadala u toho jak manekýn. No ale, to si myslela ona. Ve skutečnosti se z ní stalo MONSTRUM.

Naolejovaná, se stehny jak klády, boky úzkými jak kmínek a rameny jak jeřáb. Jeřáby. Ty jeřáby, chápete, jako TY stavební, ne jako ten krásný ladný pták.

Genderka však byla spokojená. Každý den si zvedala svých 100 kilo a svaly rostly a rostly. Hnus.

No a pak jednou měla jít na ples.

Šla do obchodu, nakoupila šatečky poslední ženské velikosti a střevíčky rovněž.

Narvala do nich své namakané tělo a vyrazila do společnosti.

Jak byla namakaná, tak všem chtěla ukázat, že se o sebe umí sama postarat. Sama se soukala z kabátu, sama si ho dala do šatny, sama si podržela obří, kované, pozlacené dveře, sama si u baru objednala pití a sama si u stolečku odsunula židli a kecla si na ní. Všichni džentlmeni a dámy kolem si říkali, co je to za hnusnýho chlapa, narvanýho do ženských šatů, s líčením jak do bordelu? Nakonec se shodli na tom, že je to tutově jeden z účinkujících hostů a že je pořadatel chce po půlnoci překvapit travestišou. Přestali si Genderky všímat a věnovali se tančení a společenské konverzaci.

Genderka začala mlhavě tušit, že je něco blbě a chtěla navázat kontakty.

Začala všem nejblíže sedícím, stojícím a tancujícím párům vykládat, že uzvedne 100 kilo a jak maká na tom, aby uzvedla 200. Všichni okolo sedící, stojící a tancující páry se od ní vypařily. Chlap v sukních a uzvedne jen 100 kilo? No to je ale debil! A ještě to ventiluje nahlas!

A tak se Genderka urazila, šla domů, servala ze sebe nádherné plesové šaty, navlíkla se do tepláků a celá nasupená začala urputně s tréninkem nad 100 kilo.

A zazvonil zvonec. V posilovně. Jakože je konec a zavíračka. Ale Genderka domů nejde a jestli tam v posilovně neumřela, tak tam maká dodnes, páč je přesvědčená, že není lepšího chlapa nad ní. A to už je teda ale fakt konec!

 

O zamilované víle 

Žilo bylo jedno Prase. Mělo už na svém růžovém hrbu tak 40 křížků a právě přežívalo druhý politický režim. A právě se zamilovalo. Zamilovalo se do Víly. Je vám doufám jasné, že už to je trošku problém. Víla a Prase. Prase a Víla. Víla s Prasetem. Prase na Víle. Pardon. Prase…. totiž…. Víla…..

Jenže….. Víla se ale, do toho Prasete, zamilovala taky. Jasně. Věděla, v prvních okamžicích, že to není úplně v pořádku, ale později už si nemohla pomoct. Protože jakmile jste zamilovaní, automaticky vám narostou růžové brýle a z mastného slaného Prasete je v tu ránu Ken. Nebo Clark. Nebo Ben. Nebo Hur. Prostě ON!

A tak Prase pozvalo Vílu do hospody U Koryta.prase.jpg

Víla se pečlivě připravila. Vlásky umyla a učesala, nové spodní i svrchní prádélko si vzala, ve voňavém oparu vyrazila. Růžové brýle se ani neptaly a samozřejmě šly také.

Prase prasátko, růžové, štětinaté rochátko, dalo Víle instrukce, kde se potkají. Nemyté, smradlavé, čekalo nedaleko Koryta. „Chro, Pšík, Dupy Dup. Kytku Ti nenesu Vílo, nač nosit dříví do lesa, ha ha ha.“

Jo a ještě: zároveň s brýlemi láska dodává i klapky na uši a klips na nos a v některých bonusových případech i stěrače prskanců, slintů a zamlžovač mozku.

S touto výbavou a Prasetem vešla Víla do Koryta, kde to hučelo jak v piliňáku. Schytala pár vilných pohledů, pár foukanců cigaretového kouře a konečně usedli s Prasetem k bytelnému stolisku.

Chro. Přemýšlíte o jedné věci. Zdalipak to Prase prasátko, růžové rochátko, má na očičkách také ty růžové brýle? A zdali i s tou naddimenzovanou zatemňující výbavou?

JJ, má to...

A tak tu Víla s Rochátkem sedí, na sebe zamilovaně a růžově, u zaflusaného stolu hledí.

Ale! abyste si nemysleli, že Vám Láska, bez práce, rovnou naservíruje  šťastný konec

Po uplynutí záruky se může stát:

- růžové brýle budou dál fachčit

- sem tam to nádobíčko oservisuje ten, kdo zrovna z těch dvou bude redy

- v tom případě budou spolu Víla a Prase žít šťastně až do smrti

- nebo se to po záruce všechno neopravitelně posere a taky dobře

Záruka: dva roky

 

O Hrochovi a Ptáčkovi

„Mám Tě moc rád“, pípnul Ptáček. Stál na bahnitém břehu proti Hrochovi, který si právě lebedil ve své oblíbené říční zátoce. „No a co já s tim? To je Tvůj problém!“, odfrknul Hroch a ponořil se do vody, až mu vykukovaly jen uši.

Ptáček si pomyslel, že by Hroch nemusel být tak tvrdý. A že má Ptáčka taky snad trošku rád. Slíbil mu přece, že ho povozí na zádech, až to půjde.

Zatímco si Hroch lebedil v říčním proudu, chodil Ptáček po břehu a křidélky urovnával a uplácával rozryté bláto, aby Hroch měl pěkný hladký plac, až bude vylézat z vody.

Hroch. Každý den volal Ptáčka. „Ptáčku, jsem tak rád, když Tě slyším. Máš tak líbezný hlas. Hned ze mě spadne ta tíha, stres a napětí, když mi něžně cvrlikáš do ucha. A co teprve, když Tě vidím! Ptáčku, jsem úplně v hajzlu. Všichni mě serou. A všechno. Slunce. Moc pálí! Řeka. Teče moc rychle. Nebo zase moc pomalu! A Ryby, ty bestie namyšlený, pořád mě obeplouvají a furt něco chtějí! Jsou to mrchy! Ale nejvíc mě štve, že musim pořád do vody, z vody…do vody, z vody! Furt čekám, kdy se to konečně změní, asi se už z toho zblázním!

"Ptáčku, jak rád bych Tě viděl, potěšil se s Tebou, nabyl nové síly z Tvého uklidňujícího způsobu!“

Ptáček měl Hrocha moc rád. Trápilo ho, že Hroch tolik trpí a přiletěl za ním vždy, aby ho potěšil a uklidnil. Zacvrlikal mu do oušek, ometl křidélky jeho hroší kůži a zobáčkem vyzobal všechny ohavné breberky. Hroch se pak šťastně rozvaloval v proudu řeky, plaval si a sebevědomě před sebou hrnul vodní vlnu. Ptáček nad ním ještě chvilku poletoval, ale Hroch už jej nevnímal, protože v návalu náhle nabyté euforie řval na celé kolo: „Slunce je nádherné! Řeka je můj život, nemohu bez ní být!....a ryby, vy jste tak krásné a zlaté, všechny vás miluju!“

Ptáček odletěl na břeh, nechtěl Hrocha rušit. „Mám Tě moc rád, Hrochu. Jsem rád,, že je Ti fajn.“ Chceš? Ukážu Ti svůj nádherný malý palouk, plný květin“… „Už jsem Ti říkal Ptáčku, že to je Tvůj problém. Musíš být nad věcí. Mám moc práce, tady v řece. Líbí se mi to slunce! Jak pálí! A všechny ty ryby kolem v proudu řeky! Je to můj život! Čus, Ptáčku, zase Tě zavolám. A Hroch se ponořil do svého živlu a koukaly mu z něj jen jeho malé krásné uši.

Ptáček odletěl. V lese, na malém palouku plném květin, si sedl na zelenou větvičku a chvilku hořce plakal. Ale pak, když se vyplakal, přemýšlel a nakonec si řekl: „Kašlu na Hrocha! Radši budu na svém krásném palouku plném květin sám, než aby mi, taky samotnému, puklo žalem srdíčko na bahnitém břehu.“

……a ani si nevšiml, že zpoza zelené clony lesa ho bedlivě někdo pozoruje ostřížím zrakem :).

 

Sekyrková polívka

Vezmi Ženu. Vhoď do kotle a nechej dusit na pomalém plameni. Postupně, jak budeš stíhat, přidávej vše co máš rád po troškách, najemno nakrájené, posekané, nastrouhané a utřené. Ženu vař se všemi přísadami dlouho, přidej koření dle vůně a chuti. Žena pak bude vláčná, křehká a voňavá. Až se ti bude zdát, vyjmi Ženu z kotle, opatrně, pomalu, aby se nerozpadla a polož ji na podnos. Nemusí být zlatý. Vezmi takový, aby se k Ženě hodil a také aby se Ti dobře nesl. Oblož Ženu vším dobrým, cos k ní do kotle nakládal. Ženu pak na obloženém podnose chvilku nos na rukách, avšak jen tolik, aby ses nepřejedl a Žena zatím moc nevychladla. Oheň nenech nikdy vyhasnout!  Přikládej však obezřetně jen ta nejlepší dřeva po malých hrstích! Pamatuj, že velký oheň během chvíle spálí a sežehne. Kotel měj stále připravený. Čas od času Ženu podus, ingredience dávej vždy čerstvé a kořeň vždy s citem. Nezapomeň, že méně je více a také podnos měj vždy vyleštěný!

 

Ranní Lví

"Jsi nejhustější husto, co jsi kdy viděl".

Říkal si jednou ráno Lev, zíraje do zrcadla, tlapy opřené o umyvadlo a na rtu přilepené první ranní cigáro.

"Husto, fakt, nejhustější husto...."

"Matka rozřezala své děti motorovou pilou!"

"Sádrokartonový strop se zřítil po ránu v kavárně Elite, dva číšníci zraněni!"

"Texasan zmasakroval manželku motorovou pilou!"

"Langerová s milenkou vyrazily na vodu...."

"Američanka donutila 13ti letého chlapce sahat jí na prsa, dostala doživotí!"

"Fakt mazec." Lev vyčistil zuby, típnul zbytek cigára, pročísnul hřívu. Vousy přijdou na řadu pozítří, chlupy v uších a v nose večer.

"Jde se pracovat! Motorovou pilu dnes potřebovat nebudu, na vodu pojedu v srpnu a strop mám zmáknutej. A milenku taky!" 

 

Ovečko, Vlk Ti píše!

Čau lásko,

volat mi můžeš, lépe řečeno smíš, od osmi do pěti, v pátek do dvou, v sobotu a v neděli vůbec ne!

A vlastně mi Ty rači nevolej, protože furt pracuju a na nějaké Tvoje bekání vprostřed práce nemám čas. Sice na Tebe pořád myslim, ale nevolej. Já Ti zavolám sám, když Tě budu chtít slyšet, potěšit se Tvým sametovým hlasem, postěžovat si na ty kopy práce, na ty hordy neukázněných, pitomých zákazníků, na ty děsivé dopravní podmínky, ve kterejch musim cestovat, na svá bolavá nožiska, zádiska a zubiska.

Musíš fak vidět všech třista fotek, který sem pořídil na dovče u moře, kde sem byl s ženou a dětma. Fak to bylo děsný, než sem našel tak super dovolenou, za tak málo peněz, takže to fak musíš vidět, mam to tady! Naneštěstí nám pak ale na pěknej sex zbyde jen pár minut, tak sory, že to dneska bude jen taková brutální rychlovka zezadu, u dřezu v kuchyni. V posteli by se to protáhlo a já nesmim přijít pozdě domu. Žena tuhle prohodila, že se poslední dobou ňák toulám a to znamená, že tutově něco větří.

No, soráč lásko…Tvoje stesky a trápení mě moc neberou, protože, jak jsem již uved výše, mám toho moc a stačí, že mi doma skuhraj děti, spratkove líný nevycválaný rozmazlený a žena taky. Jasně, je to kráva, tlustá, zlá, vypatlaná, pije mi krev a já jí už dávno nemiluju.

Ale uvaří mi, vypere, vyžehlí, poklidí, fakany pořeší a když je fakt nejhůř, zvládnu s ní i ten sex.

Lásko, posílám Ti pusu....ale chodit s Tebou na ňáký stupidní procházky, na koncerty, do divadla, do hospody, do lomu si zaplavat, na výlety, na brusle, na lyže....no to fakt ani náhodou, protože na to nemám čas ani doma. Jó, já vim, si velkorysá, nic si po mě nechtěla, nikdy...to já jen pro pořádek, aby bylo jasno. No, taky mám ňáký svědomí, miluju Tě přece, že jo. Hlavně ten tvůj zadek, to je něco!

Moc bych si přál, abys mi byla věrná, nikam nechodila, nevyhledávala jiné Vlky, víš, jaký sou to kanci, akorát Tě oblbnou, aby Tě dostali do postele a pak se na Tebe vykašlou.

Přál bych si, abys byla pořád tak milá, něžná, chápavá žhavá a sexy, víš, jak to mám rád.

A když Ti volám, tak mi to vždycky zvedni. Chci Tě slyšet... a ubezpečit se, že mě pořád miluješ... a chceš... a toužíš... po mě... a že je všecko v cajku.

Věř, že všechno to dělám z lásky. Z lásky k sobě. Totiž sory, k Tobě.

Vlk 

 

Pohádka o konci Vikingů v Čechách

Žil byl jednou jeden Viking. A fakt měl úplně všechno, co tak Vikingové mají. Byl urostlý, s ramenama takovýma, že když vcházel (i vycházel :)) zaplnil jimi futra širokánských dveří. Měl jasné modré oči, krátký  tupý a moc pěkný nos, velké zuby ukazoval v dravčím úsměvu a jeho silnou a mužnou bradu zdobil tvrdý vous. A vlasy světlé jako sláma mu spadaly do půli zad. Měl své meče, sekery, kopí a sudlice, vikingské brnění i suknice, helmy a helmice  a také samozřejmě svého oblíbeného válečného koně.

No a když vyjel ráno do boje, byla na něj radost pohledět, jak se nesl na svém oři, taky krásně obrněném a s hřívou vlající.

A jak v boji Viking vytasil svůj meč, sekeru, nebo prostě co se zrovna nejvíc hodilo, neznal slitování. Nepřítel byl vždy skolen, nebo prchl v úděsném strachu před tím hrozivým, ramenatým, vikingským démonem.

Po každém boji jeli všichni válečníci do své oblíbené putyky, provoněné pachem krve, potu, medoviny, kouřem z pečínek, voňavých tajuplných bylin a atmosférou vyprávěných příběhů.

No ale Viking s nimi nikdy nejel. Říkal, že se musí postarat o svého koně, kamaráda, také v boji urputně bojujícího.Válečníci to oceňovali. „Hele, Vikingu, láska ke tvému koni je tak ušlechtilá, jeď a užijte si to hřebelcování.“

Viking jel.....

Doma mezi futry ho čekala žena. Obří oči zlostně kulila a pěstěma se opírala do tak širokých boků, že se skoro do těch futer nevešla. „Kde jsi zase byl?! A jak to zase vypadáš?! Jo v boji!….. a co jsi teda zase vybojoval?! Koně nech, dneska už sis ho užil dost! V kuchyni budeš brambory škrábat a u potoka prádlo máchat. Já už toho mám za celý den tak akorát dost!! Viking smutně sestoupil z koníka, pohladil ho po šíji a on mu za to láskyplně olízl ruku.

A tak všechny modré oči, vlasy větrem vlající, meče, sekery, brnění, štíty, vikingské helmice a suknice a příběhy o nich, byly najednou ztraceny a zapomenuty. A když vcházel do dveří svého domu, zdála se futra tak daleko a vysoko, že je skoro ani nebylo vidět……

                                                                                                         

Erotická pohádka

V Knajpě je zakouřeno a štamgasti sedí jako očarovaní. Nemluví, kartami o stůl nelískají. Půllitry o stoly netřískají a všechny jejich malicherné i méně malicherné spory ztratili pro tento večer význam. Hospodský plní naznačená přání. Bez hluku a také mlčky se protáčí mezi stoly. Knajpa je narvaná k prasknutí a kouř se vznáší, pluje líně kolem hlav, horko sálá z krbu....  všechno je zpomalené….i čas. Na malém placu vedle krbu hraje cimbálová muzika. Muzikanti mají oči zavřené, pot se z nich řine a jsou tu dnes jen pro sebe samé, pro svoje hraní. Jejich muzika zalézá pod kůži, rozlévá se v žilách, doutná jako jiskra, která mnohdy zažehá požár.

V jednom z koutů sedí sama Ona. Zpod přivřených víček pozoruje štamgasty. Všechny je zná dobře, žádné překvapení nečeká. Avšak dnešní noc je jiná...... ta muzika, ten kouř, ty skoro nehybné postavy v Knajpě a mezi nimi ten Hospodský…..a ještě někdo. Nový příchozí. Pomalu se sune mezi stoly, následován kouřem a Hospodským. Kráčí k ní, usedá a jiskry, které se vetřely do jejich kůže, zažehly ten požár. Jejich prsty se proplétají v němém rozhovoru, tůně očí se v sobě navzájem zrcadlí. Tváře planou tím požárem a je naprosto jisté, že pozdě v noci ti dva budou spáleni na prach. „Nahoře mám cimru“ ucedí Hospodský skrze zuby. Jasně, připíše to na účet. Není to žádný dobrák. Je to bídák co čepuje břečku a nalévá pod míru.

Dnes je ale jiný večer, jiná noc. Čas se zastavil, břečka proměnila ve víno a míra, ta je přes míru.

No a oni dva stoupají pak pozdě v noci po schodech nahoru, do té cimřičky, krásné, svíčkou provoněné..... sypou se na prach a drolí tím drtivým žárem.

Hospodský pak časně ráno našel už jen popel na prostěradle, včera možná běloskvoucím……

Je podzim. Ráno jiskří první námrazou, vycházející slunce prozařuje zlaté a rudé koruny stromů. A před Knajpou stojí On a Ona. Je jim tak šedesát, možná malinko míň….

Stydlivě, užasle na sebe hledí. Jeho oči říkají: “Byla jsi krásná v noci“. A ona se culí, rtěnkou trošku umáznutou, kabelku svírá s ohnutými lokty na břiše. “Byl jsi tak mužný! A i když nemáš vlasy a jsi shrbený, byl jsi také krásný.“

Přislíbeno.... beze slov.... na příště ujednáno….

 

O jedné Huse

Žila byla jedna Husa.Všichni jí obdivovali. Měla krásné peří, byla pěkně kulaťoučká a jednou za čas, když se jí zachtělo, blátotlačkovala se v blátě na dvorku. Blátotlačkovala se ráda, ale blátem, které jí poskytovalo rozkoš, pohrdala a jak mohla, pěkně ho zešikanovala. Bláto bylo zticha, jak už tak bláto bývá. Pak se Husa na čas odstěhovala na jiný dvorek. Bláto tam nebylo, ale ona si našla k šikanování jiný objekt. Myslím, že „dělala“ na krásnou starodávnou kašnu, která měla v sobě cosi čistého a křišťálově bezelstného, což husu děsně rozčilovalo.

Bláto mezitím, co se husa zabývala na jiném dvorku sama sebou, přestalo být smradlavým nanicovatým blátem. Vyschlo, přestalo smrdět žabincem a stala se z něj krásná kyprá zem, na které se dařilo husté zelené travičce a půvabným květinkám.Všichni měli radost z té proměny.

Husa se vrátila z druhého dvorku a hned se vrhla na bývalé Bláto. Blátotlačkovala po té travičce a valchovala kytičky. Blá blá bláto, klapala zobákem a dívala se přitom do kapesního zpětného zrcátka, jestli zaujala svým úžasným ántré ostatní osazenstvo dvorku. Bývalé Bláto mlčelo, jen si v duchu myslelo, že ta Husa je ale úplně pitomá a nespraví to ani pobyt na několika jiných dvorcích.

 

Když Supům dovolíš!

Všichni chodili za Ovečkou a ptali se: „Ovečko, můžu si ustříhnout kousíček z Tvé vlny? Máš jí takovou krásnou, hebkou, měkoučkou!" Ovečka nikdy neodmítla, přestože jí chvílema bylo na ostříhaná místa chladno. Chodili, Ovečku do hola ostříhali. Bylo jí zima, ale říkala si, že to nějak zvládne, zahřeje se běháním. A tak běhala v ohradě kolem plotu jak blázen a zahřála se.

No, ale Oni pořád chodili. „Ovečko, máš takové krásné a libové masíčko, dej nám kousek, máš ho přeci dost," škemrali nestydatě. Ovečka vzdychla a dovolila jim uříznout kousek masíčka. Sice jí to bolelo, ale nedokázala odmítnout. Ořezali Ovečku na kost! Kostřička Ovečka už nemusela běhat, aby se zahřála. Jen stála uprostřed ohrady a koulela obrovskýma očima.

Pak se jim zalíbila kopýtka, už se ani Ovečky neptali a rovnou si je uřezali. A oči, ty krásné oči vydloubali. Ovečka neměla už nic, co by mohl někdo chtít, jen kosti v ohradě posbírali Supi….

 

Pohádka o Křišťálové Studánce

Jednou v lese, žila byla, Křišťálová Studánka. Čistá, krásná. Měla ráda všechna zvířátka, která z ní chodila pít. Dokonce i Vlk jí udělal radost, když jednou za čas přiběhl a chlemtavě hasil žízeň. Čas plynul, avšak Studánce na čistotě a křišťálové průzračnosti neubíral. A také stále mile a láskyplně poskytovala osvěžení a úlevu všem zvířátkům v lese. Ta si studánky a jejího vlídného a empatického přátelství převelice považovala.

No a zase jednou, po docela dlouhé době, šel Vlk okolo. Studánka na něj zavolala, aby se šel napít, uhasil žízeň a na chvilku spočinul. Vlk se zarazil, kdo že ho to volá, váhavě přešlapoval a rozhlížel se kolem. Pak spatřil Studánku. „Co ta mi může chtít?“, pomyslel si trošku otráveně. Studánka mu nic nechtěla. Nic od něj nikdy nechtěla. Od žádného zvířátka v lese. Vždy přeci jen dávala a neočekávala nic na oplátku.

Vlk se opatrně přiblížil ke Studánce,  chvilku postával nad ní a nakonec si kecnul do sametové trávy. Sundal těžké boty ze svých zadních pracek a ponořil ty zpocené a páchnoucí šlajfky do Studánky.“To je paráda, ty vole“! Vlk ráchal pařátama v křišťálové vodičce a slastně funěl. Studánka se zděsila.Voda v ní se během chvilky proměnila v smrdutou, bahnitou břečku. Vlk si zapálil cígo a z kapsy vylovil flaštičku Bourbonu, který pro jistotu tahal všude s sebou. Vodu už dávno nepil a tak není divu, že zapomněl na Studánku Křišťálovou, na její lahodnou chuť a vůni, na její dobrotu. Dokouřil, vajgla zahodil do vody a vytáhnul oráchané pařáty. Nazul bagančata, chvíli tupě čuměl do zkalené vody a pak se bez pozdravu odporoučel. „Stavím se Na Paloučku na pár chlazených, to mi spraví chuť!"

Šokovaná Studánka byla ještě chvilku zkalená a smradlavá. Pak se ale otřásla, trošku zabublala a všechno pěkně vyzvracela na mech kolem. „Déšť, můj kámoš to spláchne“. A pak zase byla čistá, Křišťálová, vlídná a v pohodě, pro všechna přátelská a slušná zvířátka z lesa. Jo, akorát na Vlka a jemu podobné se příště vykašle.

 

O zlé asociální čarodějnici

Žila byla jedna zlá čarodějnice. Kdybyste mysleli, že v temném lese, tak máte pravdu. Byl to ten nejtemnější kout temného lesa na celém širém světě. Slunce tam nikdy nesvítilo, ani měsíc, ani hvězdy. Lesní zvířátka se tomu místu vyhýbala velikým obloukem, ptáci taky lítali v jiném koridoru, trpaslíci, skřítci, víly, vodník a dokonce i ohnivý muž se radši scházeli na úplně opačném konci lesa. Ale moc to nepomáhalo. Čarodějnice každý den ráno vstala a šla na procházku. Šla se ubezpečit, že jí pořád nikdo nemá rád a byla spokojená, že má zase jako každý den pravdu.Chodila po lese ověšená svými čarodějnickými cingrlaty a nasmrděná čarodějnickou smradlavkou. Jak potkala někoho z lesních milých bytostí, plivla na něj jedovatou slinu.Všichni před ní prchali, kdo jí jednou potkal, po druhé už jí potkat nechtěl. Občas se stalo, že vešla nečekaně do lesní hospůdky Na Paloučku a během deseti minut stihla svým nepřátelským a nenormálním chováním vyděsit všechny milé, něžné, přátelské bytosti, které si tam přišly pokecat o úplně normálních pohádkových věcech. Vodník už to jednou nevydržel a když mu neslušně zírala do jeho polívčičky, vykouzlil vodní clonu. Ohnivý muž vykouzlil zase ohnivou stěnu a jedna víla dokonce omdlela.Nic nepomáhalo, žádná kouzla a čarodějnice dál chodila po lese, do všeho strkala rypák, všechno nemístně komentovala a nikoho nenechala v klidu pohádkově žít.

Nic ale netrvá věčně. Jednou, když už toho měli všichni plný brejle, domluvili se, že si jí přestanou všímat. Ptáčci se dokonce shodli na tom, že na ní budou pěkně srát.

A jak se domluvili, tak učinili a pohádkově v klidu žili.

 

Pohádka o vlkovi

Vlk měl pořád hlad.Velký hlad a velkou chuť. Blbý bylo, že už mu moc nesloužily zuby. Měl je viklavé a celé olámané od věčného požírání oveček.Taky odjakživa vedl nespoutaný vlčí život, takže vypadal docela opotřebovaně a jeho sílící vlčí pach nepřebilo ani několikeré ponoření do kouzelné lesní tůňky. Svůj smrad moc neřešil a jen se snažil ukojit ten neutuchající hlad. Každý den sháněl měkkou, poddajnou a libovou ovečku, o kterou by si svá zbylá zubiska docela nevylámal. Občas nějakou ulovil a sežral. No…sežral….ovečky trpěly. Místo rychlého a bezbolestného sežrání je Vlk zdlouhavě ožižlával, slintal a mlaskal u toho jako prase a dokonce občas požadoval, zda by se ovečky před hostinou nemohly samy rozkrájet. No, co vám mám povídat, hrůza!

Vlk si přesto všechno nepřipadal vůbec blbě a už vůbec neplánoval, že by se třeba stáhl do ústraní s krupičnou kaší. Naopak. Chodil dál po lese s pytlem naditým kostmi ožižlaných oveček. Každý druhý den v týdnu vysypal kosti v restauraci Na Paloučku na pařez a děsně se s nimi chlubil. Bylo to nechutný. Přesto byla lesní zvířátka na straně sice skoro bezzubého a smradlavého, ale pořád Al Capone Vlka.

 

Pohádka mimo mísu  

Kdysi dávno, o vánocích, se Ovečka pěkně namazala. A protože byla fakt sťatá, blížila se půlnoc a dárky už Ježíšek rozdal, dala posledního panáka, políbila děti a zalomila rovnou do pelíšku. Nenaspala ještě ani dvě hoďky a na polštáři vedle chlupatého ucha jí zacinkal zvoneček.Ovečka otevřela pomalu nejprve jedno oko, pak vykulila obě. Stál tam malý skřítek. Celý zářil, kolem něj poletovalo hejno jisker a malinké rudé rohy mu vylézaly z houštiny vlasů. Podával Ovečce dárek, krásně zabalený a převázaný vánoční mašlí. Ovečka zírá, musí dvakrát. Skřítek s úsměvem tiše čeká. Jsou vánoce, venku padá sníh na bezdomáky a někdo nedostal ani pusu, natož nějakého kapra. Ovečka opatrně sebrala dárek malému rohatému ďáblíkovi z dlaní……

 

Pohádka o Popelce

Byla jednou rodina, celkem normální. Žili jako většina ostatních normálních rodin. Maminka, tatínek, dcera. Taťka měl docela dobře zavedenou právnickou kancelář a mamka měla docela dobře zavedenou veterinární praxi, a tak se dalo říci, že tato celá normální rodina patřila k těm lepším normálním rodinám ve společnosti. Dceruška byla malá, asi tak šest let, no jasně, akorát začala chodit do první třídy. Všechno bylo normálka. Najednou se ale něco zvrtlo. Jak to tak v normálních šťastných rodinách bývá. Mamka umřela na rakovinu prsu. Babičky taky umřely, protože se trápily, že přežily svou dceru a snachu. Pak natáhli brka i oba dědečkové, protože bez babiček nemohli žít. Taťka s dcerou zůstali sami. Taťka nejdřív myslel, že to bude dobrý. Ale pak zjistil, že to dobrý nebude. Nejdřív byl pořád zavřený doma v pokoji, sotva jen uklohnil něco dcerce k snídani. Sváču do školy, obědy měla tam a když se vrátila z družiny, dobaštila, co zbylo od snídaně. Taťka začal chlastat. Začal taky smrdět, protože se nemyl a neholil a pořád byl zavřený v tom svém pokoj. Přestal klohnit i ty snídaně a svačiny a vylézal jen proto, aby si nakoupil další chlast. Dcerka byla strašně smutná a zmatená. Ale byla chytrá a věděla, že mamka je v nebi a z toho nebe se nemůže vrátit, aby udělala doma pořádek. A tak začala nejdřív s tím, že si sama připravovala snídaně a svačiny. Připravila i taťkovi. Ale většinou to večer, když přišla z družiny, musela zase vyhodit nesnědené a okoralé. Pak si začala i sama prát svoje kalhotky, punčocháčky, šatičky a občas i něco tatínkovo, když to náhodou odhodil někde po bytě. Tatínek s ní nemluvil, byl pořád v lihu. Ve škole se dceruška trošku zhoršila z matiky a češtiny, ale ne moc, protože byla chytrá. Úči taky věděly o situaci, snažily se jí pomoci a moc neprudily. Všichni měli takovou tu chápavou starost a byli rádi, že to nepotkalo je. Tak to šlo pár měsíců, nebo let, už nevim. Jednou ale taťka vylezl ze své smradlavé, alkoholem prosycené ulity, umyl se, oholil, šel do školy, začal mluvit s dcerou a vrátil se do práce. Dcera už byla samostatná, přesto byla ráda, že taťka přežil, neuchlastal se k smrti a začal znovu normálně žít. K tomu normálnímu životu si taťka jednou pořídil, asi v kanceláři při nějakém pozůstalostním řízení, pěknou vdovu s dvěma malýma holčičkama. Trošku se jí dvořil, vdova byla pěkná, holčičky se jevily způsobné. Tak jí přivedl domů. Byla příjemná večeře. Holčičky si hrály s hračkami dcerky a dcerka odmývala nádobí, poklízela stůl a roznášela po večeři zmrzku a pití, pro každého to jeho. Vdova se rozplývala nad tím, jaká je dcerka úžasná, samostatná, roztomilá. Holčičky se šklebily a trošku cupovaly její hračky. To aby ta roztomilá samostatná dcerka nepřišla ke své chvále zadarmo. Jenže pak si taťka vzal vdovu za ženu a věnoval se jí a holčičkám a na dcerku zase prděl, jak bylo v posledních letech jeho zvykem. Dcerka dospěla k pubertě a najednou viděla svět jinýma očima. Najednou jí to docvaklo. Fotr je hajzl, debil parchant, ubožák, kretén – no, dávala mu různá jména. Hledala únik a našla ho. Sehnat drogy není problém, když je čím platit. Hustá kočka vždycky sežene. Zatímco vdova s holkama a s fotrem žili docela v pohodě, dcerka se utápěla v drogové závislosti. Pomalu přestávala bejt hustá a začínala bejt jen kost….a sem tam nějaká kůže. Prachy se vydělávaly hůř, čistej herák s málem nedostaneš. Už nebydlela doma , ale kde se dalo. Na ulici. Ve starých opuštěných bouračkách. Na nádražích. Na veřejných záchodcích. V létě v parku. V zimě v kanále. Ve stoce, v odpadu. Měla spoustu krásných snů. Taky měla spoustu jizev a AIDS….ale o tom nevěděla.

Abych to neprotahovala. Pohádka o Popelce dopadla špatně pro Popelku. Zdechla na jednom nádražním hajzlu. Vychrtlá, hladová, bezzubá a skoro bez vlasů. Předávkovaná úplným sajrajtem.

Fotr na ní zapomněl, vdově a holkám nechyběla. Nikomu nechyběla. 

 

O princezně Rohleně

Jednou žila princezna, která byla od malička dost šeredná. Ještě ne Shrek, ale někdy, hlavně když byla uražená, se podobala vypasené kravičce. No a ještě k tomu jí nemožní rodiče dali tak kravské jméno: Rohlena! A taky jí odmalička krmili takovýma kravinama, jako: sedávej Rohleno v koutě…..přijede princ na bílém koni…..

Rohlena tomu věřila, občas vstala z  kouta a šla se podívat z okna, jestli už náhodou nejede krásný princ. Barva koně Rohlenu moc nezajímala, zato prince si vysnila dokonale. Jenže, byl tady jeden problém, o kterém zákeřní rodiče nikdy nemluvili. Princové vymřeli chvíli po dinosaurech...

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Květa - ÚÚÚžasný

13. 6. 2017 13:40

Konečně jsme se k tomu dostala a čtu si. Pa